Databáze v historii

První záznamy: Základy organizace dat

Nejstarší předchůdci dnešních databází vznikli ve starověkém Egyptě a Mezopotámii. Lidé používali hliněné tabulky a svitky pro záznamy o obchodu, daních a majetku. Ačkoliv to nebyly databáze v moderním slova smyslu, představovaly první organizované systémy pro uchovávání a správu důležitých informací.

Knihtisk a katalogy: Potřeba struktury

Vynález knihtisku Johannesem Gutenbergem kolem roku 1450 způsobil revoluci v šíření informací. Najednou se knihy tiskly ve velkém, a s tím, jak se knihovny plnily, vyvstala potřeba efektivního způsobu, jak je uspořádat. Katalogy se staly klíčovým nástrojem, který umožnil knihovníkům a čtenářům najít konkrétní titul v záplavě svazků.

Perforované karty: Vstup do mechanické éry

V 18. a 19. století se data začala mechanicky zpracovávat pomocí perforovaných karet. Data byla zakódovaná pozicí děr na kartě. To umožňovalo rychlé sčítání a třídění. Jedním z prvních významných použití byl žakárový stav, který používal karty k programování složitých vzorů na látce. Později je Herman Hollerith použil pro sčítání lidu v USA, což dramaticky zrychlilo zpracování výsledků.

První elektronické počítače: Od mechaniky k elektronice

Počátky elektronických databází sahají do poloviny 20. století s nástupem prvních velkých počítačů. Tyto stroje dokázaly data zpracovávat daleko rychleji a přesněji. Příkladem je použití počítače UNIVAC I při sčítání lidu v USA v roce 1950. Zatímco první počítače byly obrovské a drahé, položily základy pro masivní rozvoj, který měl teprve přijít.

Relační databáze: Revoluce v organizaci dat

Zásadní zlom nastal v roce 1970, kdy Edgar F. Codd představil relační model databází. Navrhl, že by data měla být organizována do tabulek s řádky a sloupci, a že vztahy mezi daty by měly být definovány pomocí logických relací. Ačkoliv se první komerční implementace objevily až o deset let později, relační databáze se staly zlatým standardem a dodnes tvoří základ většiny databázových systémů.

Před používáním databází

Předtím, než se začaly používat databáze, se data ukládala do souborů.

Tomuto způsobu práce s daty říkáme Souborové zpracování dat. Znamenalo to, že všechna data máme uložena v jednom nebo v několika souborech.

Při vkládání dat zamkneme soubor, vložíme záznam na konec souboru – nebo – načteme celý soubor do paměti, vložíme záznam na správné místo a pak jej celý opět vypíšeme do souboru a soubor odemkneme.

Při výmazu dat zamkneme soubor, najdeme mazaný záznam a nahradíme znakem pro výmaz – nebo – načteme celý soubor do paměti, vymažeme daný záznam a pak jej celý opět vypíšeme do souboru a soubor odemkneme.

Souborové zpracování dat vedlo k mnoha problémům:

• Duplicita dat: Stejná data se často musela ukládat na více místech. Například, údaje o zákazníkovi mohly být v souboru prodejního oddělení, v účetním souboru i v souboru marketingu. Jakákoli změna se tak musela provést na několika místech, což bylo náchylné k chybám.
• Nekonzistence dat: Pokud se data na jednom místě změnila a na druhém ne, vznikl nesoulad. Například, když se změnila adresa zákazníka jen v jednom souboru, ostatní aplikace pracovaly se starými, neplatnými údaji.
• Problémy s přístupem: Přístup k datům byl omezen. Pokud chtěly dvě aplikace přistupovat ke stejnému souboru zároveň, musely se složitě synchronizovat, aby si navzájem nepřepsaly data. To vedlo k zamykání souborů a zdržování celého systému.
• Závislost na formátu: Každá aplikace měla svůj vlastní formát souboru, a jakákoli změna v tomto formátu vyžadovala přepsání celé aplikace. To ztěžovalo vývoj a údržbu systémů.

Tento přístup byl sice funkční pro malé, jednoduché systémy, ale s rostoucím množstvím dat a komplexností aplikací se stal neudržitelným. Právě tyto problémy vedly k nutnosti vytvořit centralizované a spolehlivější řešení – a to byla hlavní motivace pro vznik databázových systémů.