Základy typografie

Umí­te napsat text? Zvlád­ne­te ho dát tuč­ně? Sečíst pár čísel ve sloup­ci? Skvě­lé. To je základ, jako když se nau­čí­te řídit auto na par­ko­viš­ti.

My se v tom­to před­mě­tu spo­leč­ně nau­čí­me jez­dit v plném pro­vo­zu. Nezá­le­ží na tom, jest­li bude­te pro­gra­má­tor, web­de­sig­nér, správ­ce sítě nebo mana­žer – ve své prá­ci bude­te vždy muset pre­zen­to­vat své nápa­dy, ana­ly­zo­vat data a psát doku­men­ty. A roz­díl mezi ama­té­rem a pro­fe­si­o­ná­lem je vidět na prv­ní pohled.

Proč vlastně řešit typografii? Důležitější je obsah, ne?

Bohu­žel (ano, říkám bohu­žel) ne. Je sta­tis­tic­ky doká­zá­no, že na prv­ní pohled ze 70 % zále­ží na for­mě a pou­ze ze 30 % na obsa­hu. For­ma, resp. správ­nost sesta­ve­ní doku­men­tu je důle­ži­té.

Před­stav­te si, že jste pro­fe­si­o­nál v gra­fi­ce a posí­lá­te svůj živo­to­pis do reno­mo­va­né gra­fic­ké fir­my, kte­rá Vaší kari­é­ru může oprav­du pozved­nout, a pošle­te toto:

Co si per­so­na­lis­ta v oné gra­fic­ké fir­mě pomys­lí? Ješ­tě než vůbec dosta­ne­te šan­ci osob­ně před­vést Vaše port­fo­lio, uvi­dí cha­os, růz­né tva­ry, nestej­né veli­kos­ti, špat­né meze­ry. K vedou­cí­mu Váš živo­to­pis ani neo­de­šle.

Typografie není umění, jde o respekt

Správ­ná typo­gra­fie a jas­ná pra­vi­dla pro psa­ní doku­men­tů nejsou jen “buze­ra­ce” ze stra­ny uči­te­le. Jsou to nástro­je, jak:

1. Zajis­tit čitel­nost: Dob­rá typo­gra­fie nedo­vo­lí, aby se čte­nář una­vil po dvou větách. Vede jeho oko, pomá­há mu roz­li­šit důle­ži­té od nedů­le­ži­té­ho a umož­ňu­je mu sou­stře­dit se na vaši myš­len­ku.
2. Uká­zat pro­fe­si­o­na­li­tu: Když víte, že se za meze­ru nepí­še čár­ka, že nad­pis nemá být pod­tr­že­ný a že se odstav­ce zarov­ná­va­jí jed­not­ně, dává­te tím naje­vo peč­li­vost a kom­pe­ten­ci.
3. Být sro­zu­mi­tel­ný: Jas­ná struk­tu­ra (nad­pi­sy, odráž­ky, čís­lo­vá­ní) pomá­há čte­ná­ři oka­mži­tě pocho­pit, co se mu sna­ží­te říct.

Písma

Písma roz­li­šu­je­me na násle­du­jí­cí dva dru­hy:

• bez­pat­ko­vé písmo sans-serif např. Hel­ve­ti­ca Neue, Arial, Calib­ri
• pat­ko­vé písmo serif např. Times New Roman, Ale­greya

Pat­ko­vé písmo pozná­me pod­le patek, tj. ozdob­ných kon­ců u jed­not­li­vých pís­men.

Běž­né pou­ži­tí dru­hů písem:

• bez­pat­ko­vé písmo pou­ží­vá­me v nad­pi­sech nebo v pre­zen­ta­cích,
• pat­ko­vé písmo pou­ží­vá­me v běž­ném tex­tu (v odstav­cích).

Zkus­te doma najít něja­kou kni­hu a pro­zkou­mat, jakým způ­so­bem je napsá­na. Jaké písmo je pou­ži­to?

Řezy písma

Kaž­dé písmo může mít něko­lik řezů (kre­seb­ných vari­ant základ­ní­ho typu písma):

• základ­ní regu­lar – vzpří­me­né písmo
• kur­zí­va ita­lic – s mír­ným sklo­nem, pra­vá kur­zi­va je spe­ci­ál­ně navr­že­ný znak písma (niko­liv pou­ze naklo­ně­ní základ­ní­ho písma)
• tuč­né bold – vyš­ší tloušť­ka písma než je základ­ní řez písma (stej­ně tak může exis­to­vat ten­ký řez – light)
• tuč­ná kur­zí­va bold ita­lic

Dále se může­me setkat s:

• ver­zál­ka­mi (CAPS) – všech­na pís­me­na jsou vel­ká
• kapi­tál­ka­mi (Small Caps) – malá pís­me­na mají tvar vel­kých, avšak veli­kost malých pís­men

Všim­ně­te si, že pod­tr­že­ní není řezem písma. Pou­ží­vá se pře­de­vším v ruč­ně psa­ném tex­tu, kde jen málo­kdo umí rych­le pou­žít tuč­né písmo pro zvý­raz­ně­ní. V tex­tu na počí­ta­či pod­tr­že­ní bude­me pou­ží­vat jen vel­mi zříd­ka, jest­li vůbec.

Pozor pře­de­vším na kom­bi­na­ci růz­ných řezů písma, barev, pod­tr­že­ním a ješ­tě k tomu efek­ty. Nad­pis čer­ve­nou tuč­nou kur­zí­vou s pod­tr­že­ním není úhled­ný.

Mezery v textech

Mezi slo­vy píše­me vždy pou­ze jed­nu meze­ru. Meze­ra se píše za teč­kou, čár­kou, střed­ní­kem, dvoj­teč­kou, vykřič­ní­kem, otaz­ní­kem apod. Před těmi­to zna­ky se meze­ra nepí­še.

Meze­ra se píše vždy mezi čís­lov­kou a jed­not­kou. Správ­ně je tedy:

• Z Pra­hy do Rakov­ní­ka je to 65 km.
• Nové SSD má kapa­ci­tu 2 048 GB.

Meze­ry v závor­kách a uvo­zov­kách: meze­ru píše­me před počá­teč­ní závor­kou a za uza­ví­ra­jí­cí závor­kou (v pří­pa­dě, že text dále pokra­ču­je). Meze­ru nepí­še­me nikdy mezi závor­ku a text v závor­kách ( tak­to ne ). Podob­ně s uvo­zov­ka­mi.

Řád­ka nesmí nikdy kon­čit jed­no­pís­men­ným slo­vem (napří­klad spoj­kou či před­lož­kou – nej­čas­tě­ji a, i, o, u, v, s, z, k). Pro­to mezi jed­no­pí­semn­né slo­vo a slo­vo násle­du­jí­cí píše­me tzv. nedě­li­tel­nou (tvr­dou) meze­ru (v Micro­soft Wor­du Ctrl + Shift + mezer­ník, či Alt + 0160; na Macu opti­on a mezer­ník). Při zob­ra­ze­ných zna­cích ¶ se nedě­li­tel­ná meze­ra zob­ra­zu­je jako malé koleč­ko. Word ji při psa­ní dělá auto­ma­tic­ky, při vklá­dá­ní tex­tů z jiných zdro­jů ovšem niko­liv.

Uvozovky

Podo­ba uvo­zo­vek se v růz­ných jazy­cích a kul­tu­rách dra­ma­tic­ky liší. Zatím­co v češ­ti­ně jsme zvyklí na tvar „uvo­zov­ky“ (začí­ná­me dole na úrov­ni písma a kon­čí­me naho­ře, ve tva­ru 99 a 66), v ang­lič­ti­ně se pou­ží­vá syme­t­ric­ký hor­ní pár “quo­tati­on marks” (ve tva­ru 66 a 99).

Úpl­ně jinou ces­tu volí fran­couz­šti­na, kte­rá pou­ží­vá lome­né uvo­zov­ky zva­né guille­me­ty (šip­ky), jež navíc typic­ky oddě­lu­je od tex­tu meze­rou: « com­me ça ». Podob­né lome­né uvo­zov­ky najde­me i ve špa­něl­šti­ně («así», ale obvykle bez mezer) nebo v něm­či­ně, kde mohou smě­řo­vat dovnitř (»so«), ačko­liv běž­něj­ší je tam dnes styl shod­ný s čes­kým („so“).

Jiné jazy­ky, jako tře­ba švéd­šti­na nebo fin­šti­na, zase čas­to pou­ží­va­jí pou­ze jeden typ hor­ní uvo­zov­ky na obou stra­nách tex­tu: ”så här”. Prá­vě pro­to je klí­čo­vé mít v tex­to­vém edi­to­ru správ­ně nasta­ve­ný jazyk – pro­gram pak sám ohlí­dá typo­gra­fic­ky správ­ný tvar uvo­zo­vek, aniž bys­te je muse­li hle­dat ruč­ně.

Trocha historie sázení knih a čtverčík

Ješ­tě v dobách, kdy saze­či sklá­da­li text z jed­not­li­vých olo­vě­ných pís­men (liter), potře­bo­va­li také prázd­né blo­ky pro vytvá­ře­ní mezer a odrá­žek. Veli­kost tako­vých­to odrá­žek neby­la náhod­ná, ale byla odvo­ze­na od vel­ké­ho pís­me­ne “M”, pro­to­že prá­vě to bylo nej­šir­ším zna­kem latin­ské abe­ce­dy. Tako­vé­to meze­ře se říka­lo čtver­čík a dodnes s tou­to měr­nou jed­not­kou v typo­gra­fii pra­cu­je­me.

Pomlčky a spojovník

Zde pozor – znak, kte­rý jste prav­dě­po­dob­ně až dodnes pova­žo­va­li za pomlč­ku, tedy znak — vůbec není pomlč­kou. Jed­ná se o spo­jov­ník (divis). Roz­li­šu­je­me tři růz­né dél­ky hori­zon­tál­ních čárek:

• - spo­jov­ník (divis) dél­ka tře­ti­ny čtver­čí­ku
• – pomlč­ka (en-dash) dél­ka půl­čtver­čí­ku
• — dlou­há pomlč­ka (em-dash) dél­ka čtver­čí­ku

Tok textu

Text se sklá­dá z jed­not­li­vých odstav­ců, odsta­vec se zpra­vi­dla sklá­dá z něko­li­ka řád­ků, řádek ze slov a slo­vo z pís­men. Neza­po­meň­te, že řád­ky nesmě­jí nikdy kon­čit jed­no­pís­men­ným slo­vem (aby se tak nedě­lo, pou­ží­vá­me nedě­li­tel­né meze­ry, viz výše).

Odstav­ce oddě­lu­je­me od sebe (tedy pou­ze mezi odstav­ci) dvě­ma způ­so­by:

1. odsa­ze­ním prv­ní­ho řád­ku (ve veli­kos­ti jed­no­ho nebo dvou čtver­čí­ků) – pozor na stan­dard­ní cho­vá­ní Wor­du, kte­rý nabí­zí odsa­ze­ní v napros­to nespráv­né veli­kos­ti – je nut­né si oprav­du změ­řit pod­le veli­kos­ti písma odstav­ce, jak širo­ké je pís­me­no “M”
2. meze­rou mezi odstav­ci (ve veli­kos­ti jed­no­ho řád­ku)

Není mož­né tyto způ­so­by kom­bi­no­vat – buď­to zvo­lí­me prv­ní nebo dru­hý, nikdy oba dohro­ma­dy. Zkus­te si opět vzít k ruce něja­kou kni­hu a zkon­t­ro­luj­te, jakým způ­so­bem jsou od sebe oddě­le­né odstav­ce s tex­tem.

Čas­té chy­by při odsa­zo­vá­ní prv­ní­ho řád­ku:

• nespráv­ná veli­kost odsa­ze­ní (pří­pust­né mož­nos­ti jsou pou­ze jeden nebo dva čtver­čí­ky, v celém tex­tu musí být nasta­ve­ní stej­né)
• odsa­ze­ní je i u prv­ní­ho odstav­ce (tam ale neod­dě­lu­je­me odstav­ce mezi sebou – na začát­ku tex­tu tedy odsa­ze­ní není) – pozor opět na nespráv­né stan­dard­ní cho­vá­ní Wor­du
• konec před­cho­zí­ho odstav­ce je krat­ší než odsa­ze­ní dal­ší­ho odstav­ce – zde je potře­ba vizu­ál­ně zkon­t­ro­lo­vat a upra­vit dél­ku před­cho­zí­ho odstav­ce
• konec před­cho­zí­ho odstav­ce (posled­ní řádek) je pří­liš dlou­hý a vizu­ál­ně splý­vá s kon­cem všech řád­ků – i zde je potře­ba upra­vit dél­ku před­cho­zí­ho odstav­ce

Čas­té chy­by v auto­ma­tic­kém zala­mo­vá­ní tex­tu:

• řádek nesmí kon­čit upro­střed data – celé datum tedy musí být na stej­né řád­ce
• v pří­pa­dě auto­ma­tic­ké­ho děle­ní slov nesmí část oddě­le­né­ho slo­va vytvo­řit jiné slo­vo (napří­klad kni-hov­na)
• v pří­pa­dě roz­dě­le­ní odstav­ce do dvou sloup­ců nebo na dvě strán­ky musí mít část odstav­ce na kaž­dé strán­ce (resp. v kaž­dém sloup­ci) ale­spoň dva řád­ky – zde roz­li­šu­je­me dva chyb­né sta­vy:
  • na dru­hé strán­ce je pou­ze posled­ní (jeden) řádek, tzv. siro­tek
  • na prv­ní strán­ce zbyl pou­ze prv­ní (jeden) řádek, tzv. vdo­va