Více o písmech

Fonty přinášejí emoce

Písmo není jen pasiv­ní nástroj pro pře­nos infor­ma­cí. Je to aktiv­ní hráč, kte­rý šeptá, nebo nao­pak kři­čí, ješ­tě dří­ve, než si vůbec pře­čte­me prv­ní slo­vo. Čte­ní je totiž dvo­jí pro­ces. Záro­veň s význa­mem slov lid­ský mozek vní­má tva­ry pís­men, patek, meze­ry, hra­ny a křiv­ky. Nevě­do­mě ana­ly­zu­je­me, zda je písmo robust­ní a sta­bil­ní, nebo ten­ké a ele­gant­ní; zda je hra­vé a kula­té, nebo přís­né a hra­na­té.

Kaž­dý ten­to vizu­ál­ní vjem v nás vyvo­lá­vá oka­mži­tou emoč­ní ode­zvu. A prá­vě pro­to pou­ži­tý font tak zásad­ně ovliv­ní výsled­né vní­má­ní zob­ra­ze­né­ho tex­tu.

Font je v pod­sta­tě tón hla­su vaše­ho sdě­le­ní. Stej­nou větu “Moc mě to mrzí” může­me říct sou­cit­ně, iro­nic­ky nebo rozzlo­be­ně. A stej­ně tak ji může­me napsat pís­mem, kte­ré půso­bí upřím­ně, pís­mem, kte­ré vypa­dá jako vtip, nebo pís­mem, kte­ré půso­bí agre­siv­ně.

Vzni­ka­jí tak dva základ­ní scé­ná­ře:

1. Harmonie: Font a text k sobě jdou dohromady

Když vizu­ál­ní cha­rak­ter písma odpo­ví­dá obsa­hu sdě­le­ní, nastá­vá doko­na­lá sou­hra.

• Ele­gant­ní, ten­ké pat­ko­vé písmo na sva­teb­ním ozná­me­ní posi­lu­je pocit slav­nos­ti a tra­di­ce.
• Tuč­ný, bez­pat­ko­vý a mír­ně naklo­ně­ný font na spor­tov­ním pla­ká­tu dodá­vá sdě­le­ní ener­gii a dyna­mi­ku.

V tako­vém pří­pa­dě font posi­lu­je zprá­vu, dodá­vá jí důvě­ry­hod­nost a pomá­há čte­ná­ři nala­dit se na správ­nou vlnu.

2. Konflikt: Font a text k sobě nesedí

Toto je nebez­peč­ná situ­a­ce, kdy font říká něco jiné­ho než slo­va.

• Nápis “POZOR, NEBEZPEČÍ” psa­ný pís­mem Comic Sans nebu­de nikdo brát váž­ně. Hra­vý font napros­to popí­rá váž­nost sdě­le­ní.
• Práv­ní smlou­va napsa­ná dět­ským “kra­so­pis­ným” fon­tem půso­bí nedů­vě­ry­hod­ně a nepro­fe­si­o­nál­ně.

Když font a text k sobě nese­dí, vzni­ká kogni­tiv­ní diso­nan­ce – zma­tek v hla­vě čte­ná­ře. Sdě­le­ní ztrá­cí sílu, je matou­cí a čas­to je vní­má­no jako neu­přím­né nebo ama­tér­ské. Výběr správ­né­ho fon­tu pro­to není jen este­tic­ká vol­ba, ale zásad­ní sou­část komu­ni­ka­ce.

Písmová osnova

Pod pojmem písmo­vá osno­va si před­stav­te sou­sta­vu vodo­rov­ných pří­mek, kte­ré urču­jí výš­ko­vé pro­por­ce písma. Přím­kám se v češ­ti­ně říká dotaž­ni­ce, a je jich cel­kem šest:

1. akcen­to­vá (je úpl­ně navrchu, vrch­ní okraj háč­ků nad vel­ký­mi pís­me­ny)
2. hor­ní (dru­há svrchu, hor­ní okraj pís­men)
3. ver­zál­ko­vá (vel­mi malý kou­sek pod hor­ní)
4. střed­ní (vrch­ní okraj malých pís­men)
5. úča­ří (spod­ní okraj vět­ši­ny pís­men)
6. dol­ní (spod­ní okraj pís­men pod čár­kou)

Základní písmové názvosloví

Při kresbě pís­me­na pou­ží­vá­me hlav­ní a ved­lej­ší písmo­vé tahy. Hlav­ní­mu pří­mé­ho písmo­vé­mu tahu říká­me dřík. Napří­klad malé pís­me­no l je celé dří­kem (samo­zřej­mě kro­mě patek). U vel­ké­ho pís­me­na D je dřík levá svis­lá čára.

Kout je ost­rý vnitř­ní úhel, kde se setká­va­jí dva tahy pís­me­ne – napří­klad vnitř­ní špič­ka u pís­men V nebo W.

Vrchol je hor­ní špič­ka pís­me­ne, kde se setká­va­jí dva tahy – je to tako­vá stříš­ka pís­me­ne. Typic­ky se s vrcho­lem setká­vá­me v pís­me­nech A nebo M.

Při popi­su pís­me­ne může­me pou­žít i dal­ší pojmy, jakou jsou spoj­ka, smyč­ka, ucho, oko, zrno či hla­va. Uká­že­me si je na pří­kla­du na obráz­ku: