Prezentace

Pre­zen­ta­ce je nástroj, kte­rý pou­ží­vá­me, pokud chce­me poslu­cha­čům něco pře­dat, nějak je zaujmout či pře­svěd­čit.

Před­stav­me si, že jde­me do kina na nový film. Namís­to napí­na­vých scén se ale na plát­ně kina obje­ví bílá plo­cha plná tex­tu a v pra­vém dol­ním rohu pohled na reži­sé­ra, kte­rý začne text mono­tón­ním hla­sem před­čí­tat. Bavil by Vás tako­vý film? Prav­dě­po­dob­ně ne.

Pre­zen­ta­ce (sním­ky v Power­Poin­tu) slou­ží pou­ze jako vizu­ál­ní pod­po­ra — nemá slou­žit jako náhra­da mlu­ve­né­ho pro­je­vu.

Příprava prezentace

Ješ­tě před vlast­ní pří­pra­vou pre­zen­ta­ce je potře­ba si zopa­ko­vat:

• čeho chci pre­zen­ta­cí dosáh­nout
• co chci, aby si poslu­cha­či odnes­li / zapa­ma­to­va­li
• kdo jsou poslu­cha­či

Pre­zen­tu­jí­cí by měl téma­tu oprav­du rozu­mět a cítit se v něm jis­tě – ide­ál­ně být o krok napřed před tím, co prá­vě vysvět­lu­je.
Sli­dy slou­ží jen jako opo­ra, pro­to by měly obsa­ho­vat struč­né body, nikdy celý text urče­ný k před­čí­tá­ní.
Dob­rá pre­zen­ta­ce začí­ná už péčí o sebe: dosta­tek spán­ku, jíd­la a vhod­ný oděv zvy­šu­jí sebe­vě­do­mí i důvě­ry­hod­nost.
Psy­chic­ká poho­da je klí­čo­vá – když máš pev­ně nau­če­ný začá­tek a pre­zen­ta­ci si pře­dem vyzkou­šíš, ner­vo­zi­ta výraz­ně kle­sá.
Čím lépe jsi při­pra­ve­ný, tím méně se bojíš a tím víc si můžeš samot­nou pre­zen­ta­ci užít. Dopo­ru­ču­ji se prv­ní dvě nebo tři věty nau­čit nazpa­měť, ať snad­no pře­ko­ná­me úvod­ní stres. Urči­tě si něko­li­krát před­nes pre­zen­ta­ce vyzkou­šej­te — zvláš­tě, jest­li jste méně extro­vert­ní a exis­tu­je šan­ce, že bude­te při před­ne­su ner­vóz­ní.

Čas

Čas je vět­ši­nou sta­no­ve­ný již na počát­ku sta­no­ve­ný (pev­ně či v roz­me­zí) – je nesluš­né čas pře­kro­čit (disre­spect­ful k poslu­cha­čům či ostat­ním pre­zen­tu­jí­cím), nedo­dr­že­ní času na dru­hou stra­nu půso­bí nepro­fe­si­o­nál­ně.

Vyzkou­šej­te si, jak dlou­ho Vám pre­zen­ta­ce trvá – nemě­la by trvat ani krat­ší, ani del­ší dobu. Pokud bude­te cítit potře­bu, vez­mě­te si s sebou zaří­ze­ní, kte­ré Vám čas během pre­zen­ta­ce bude uka­zo­vat – ať oprav­du víte, jak rych­le jede­te v rea­li­tě. Pama­tuj­te, že během pre­zen­ta­ce běží čas vět­ši­nou rych­le­ji než při tré­no­vá­ní.

Obec­ně se dopo­ru­ču­je např. 2 minu­ty na jeden sli­de (růz­né pod­le typu osob­nos­ti – extro­vert vs. intro­vert).

Struktura prezentace

Důle­ži­té infor­ma­ce zopa­kuj­te ale­spoň tři­krát.

• ÚVOD: sezná­me­ní poslu­cha­čů s obsa­hem pre­zen­ta­ce
• STAŤ: vlast­ní obsah pre­zen­ta­ce, detai­ly
• ZÁVĚR: zopa­ko­vá­ní, s čím se poslu­cha­či sezná­mi­li

Tím, že důle­ži­tou infor­ma­ci sdě­lí­te v úvo­du, sta­ti i v závě­ru, ji poslu­cha­či usly­ší ale­spoň 3krát.

Vlastní prezentace

Dob­rá pří­pra­va, spl­ně­ní základ­ních život­ních potřeb, vhod­ný oděv a pozi­tiv­ní nala­dě­ní pomá­ha­jí pre­zen­tu­jí­cí­mu cítit se uvol­ně­ně ješ­tě před začát­kem vystou­pe­ní.
Úvod pre­zen­ta­ce by měl zaujmout hned na začát­ku – šoku­jí­cí fakt, zají­ma­vá infor­ma­ce nebo otáz­ka do pub­li­ka pro­bu­dí pozor­nost poslu­cha­čů.
Důle­ži­té infor­ma­ce je vhod­né opa­ko­vat, pro­to­že opa­ko­vá­ní pomá­há k zapa­ma­to­vá­ní – ide­ál­ně je zmí­nit ale­spoň tři­krát a nava­zo­vat na to, co už poslu­cha­či zna­jí.
Pre­zen­tu­jí­cí by měl půso­bit sebe­vě­do­mě a klid­ně, mlu­vit jis­tě a nene­chat se ovlád­nout ner­vo­zi­tou, i když drob­ná tré­ma je při­ro­ze­ná.
Cílem pre­zen­ta­ce není nudit, ale zaujmout – pro­to je dob­ré při­způ­so­bit tem­po, jazyk i pří­kla­dy kon­krét­ní­mu pub­li­ku a aktiv­ně s ním pra­co­vat.

Práce s hlasem

Pre­zen­tu­jí­cí mlu­ví dosta­teč­ně hla­si­tě a zře­tel­ně, aby mu bylo rozu­mět i v zad­ních řadách tří­dy, aniž by kři­čel.
Tem­po řeči je při­mě­ře­né, ply­nu­lé a ryt­mus řeči pomá­há poslu­cha­čům text snad­no sle­do­vat a pocho­pit.
Arti­ku­la­ce je jas­ná a výslov­nost správ­ná, slo­va jsou vyslo­vo­vá­na sro­zu­mi­tel­ně a bez zby­teč­né­ho poly­ká­ní kon­co­vek.
Into­na­ce není jed­no­tvár­ná, ale při­ro­ze­ně se mění pod­le obsa­hu sdě­le­ní a pomá­há zdů­raz­nit důle­ži­té infor­ma­ce.
Pre­zen­tu­jí­cí vyu­ží­vá význa­mo­vé pau­zy, kte­ré dáva­jí poslu­cha­čům čas na pocho­pe­ní sdě­le­ní a zvý­raz­ňu­jí klí­čo­vé myš­len­ky.
V pro­je­vu jsou patr­né emo­ce a zau­je­tí pro téma, pre­zen­tu­jí­cí se do obsa­hu vcí­tí a pře­ná­ší svůj zájem i na pub­li­kum.

Typic­ké chy­by při prá­ci s hla­sem:

• Pre­zen­tu­jí­cí mlu­ví pří­liš poti­chu nebo nao­pak kři­čí, tak­že je pro poslu­cha­če nepří­jem­né nebo obtíž­né mu rozu­mět.
• Tem­po řeči je buď pří­liš rych­lé, kdy poslu­cha­či nestí­ha­jí infor­ma­ce zpra­co­vat, nebo nao­pak pří­liš poma­lé a uspá­va­jí­cí.
• Slo­va nejsou dosta­teč­ně arti­ku­lo­vá­na, kon­cov­ky se poly­ka­jí a řeč půso­bí nezře­tel­ně nebo „umlá­ca­ně“.
• Into­na­ce je jed­no­tvár­ná, hlas zní stá­le stej­ně a pre­zen­ta­ce pak půso­bí mono­tón­ně a neza­jí­ma­vě.
• Chy­bí význa­mo­vé pau­zy, pre­zen­tu­jí­cí mlu­ví bez zasta­ve­ní a nepo­sky­tu­je poslu­cha­čům čas na pocho­pe­ní důle­ži­tých myš­le­nek.
• V pro­je­vu nejsou patr­né emo­ce ani zau­je­tí, řeč půso­bí stro­je­ně, znudě­ně nebo jen jako mecha­nic­ké odří­ká­vá­ní tex­tu.

Mimoverbální komunikace

Mimo­ver­bál­ní komu­ni­ka­ce zahr­nu­je postoj těla, ges­ta, mimi­ku, oční kon­takt a cel­ko­vé vystu­po­vá­ní pre­zen­tu­jí­cí­ho.
Pre­zen­tu­jí­cí sto­jí vzpří­me­ně a uvol­ně­ně, jeho postoj půso­bí při­ro­ze­ně a sebe­jis­tě.
Ges­ta pou­ží­vá při­mě­ře­ně a smys­lu­pl­ně, aby pod­po­řil sdě­lo­va­né infor­ma­ce, niko­liv aby odvá­děl pozor­nost.
Mimi­ka odpo­ví­dá obsa­hu pre­zen­ta­ce a pomá­há vyja­d­řo­vat emo­ce i zau­je­tí pro téma.
Oční kon­takt s pub­li­kem vytvá­ří pocit komu­ni­ka­ce a zapo­je­ní poslu­cha­čů. Pre­zen­tu­jí­cí se nedí­vá jinam než na poslu­cha­če a sna­ží se o vyrov­na­ný oční kon­takt se vše­mi poslu­cha­či.
Cel­ko­vé vystu­po­vá­ní půso­bí klid­ně, ote­vře­ně a důvě­ry­hod­ně.

Typic­ké chy­by v mimo­ver­bál­ní komu­ni­ka­ci:

• Postoj – pre­zen­tu­jí­cí se hrbí, opí­rá se o lavi­ci nebo půso­bí nejis­tě a „zavře­ně“.
• Pre­zen­tu­jí­cí má uza­vře­né dla­ně nebo ruce za zády či zalo­že­né do sebe.
• Ges­ta jsou buď pře­hna­ná a ruši­vá, nebo nao­pak zce­la chy­bí a pro­jev půso­bí str­nu­le.
• Mimi­ka je nevý­razná nebo neod­po­ví­dá obsa­hu sdě­le­ní, což osla­bu­je dopad pre­zen­ta­ce.
• Chy­bí oční kon­takt s pub­li­kem, pre­zen­tu­jí­cí se dívá pou­ze do sli­dů, do země nebo na jed­no mís­to.
• Ner­vo­zi­ta se pro­je­vu­je opa­ku­jí­cí­mi se pohy­by, jako je hou­pá­ní, pře­šla­po­vá­ní, hra­ní si s ruka­ma, pro­piskou nebo oble­če­ním.
• Cel­ko­vý dojem z vystu­po­vá­ní je nesou­ro­dý a odvá­dí pozor­nost od samot­né­ho obsa­hu pre­zen­ta­ce.

Kontakt s publikem

Kon­takt s pub­li­kem zna­me­ná aktiv­ní komu­ni­ka­ci mezi pre­zen­tu­jí­cím a poslu­cha­či během celé pre­zen­ta­ce.
Pre­zen­tu­jí­cí se nesou­stře­dí pou­ze na sli­dy, ale vní­má pub­li­kum, rea­gu­je na jeho pozor­nost a při­způ­so­bu­je tomu svůj pro­jev.
Sou­čás­tí pre­zen­ta­ce jsou otáz­ky na pub­li­kum, výzvy k reak­ci nebo krát­ké zapo­je­ní poslu­cha­čů, kte­ré udr­žu­jí jejich pozor­nost.
Pre­zen­tu­jí­cí dává pro­stor otáz­kám z pub­li­ka a rea­gu­je na ně klid­ně, věc­ně a s respek­tem.
Poslu­cha­či nejsou pasiv­ní, ale aktiv­ně naslou­cha­jí, kla­dou otáz­ky a pře­mýš­le­jí nad obsa­hem pre­zen­ta­ce.
Vzni­ká tak dia­log, díky kte­ré­mu je pre­zen­ta­ce živěj­ší, sro­zu­mi­tel­něj­ší a pří­nos­něj­ší pro obě stra­ny.

Typic­ké chy­by v kon­tak­tu s pub­li­kem:

• Pre­zen­tu­jí­cí mlu­ví pou­ze „do pro­sto­ru“ nebo ke sli­dům a pub­li­kum do pre­zen­ta­ce nijak neza­po­ju­je.
• Otáz­ky na pub­li­kum buď zce­la chy­bí, nebo jsou polo­že­ny jen for­mál­ně bez sku­teč­né­ho zájmu o odpo­věď.
• Pre­zen­tu­jí­cí se vyhý­bá reak­cím pub­li­ka nebo půso­bí nejis­tě při neče­ka­né otáz­ce.
• Poslu­cha­či zůstá­va­jí pasiv­ní, nekla­dou otáz­ky a pre­zen­ta­ci pou­ze „pře­č­ka­jí“.
• Otáz­ky z pub­li­ka jsou igno­ro­vá­ny, odby­ty nebo vyvo­lá­va­jí u pre­zen­tu­jí­cí­ho vidi­tel­nou ner­vo­zi­tu.
• Mezi pre­zen­tu­jí­cím a pub­li­kem nevzni­ká žád­ná inter­ak­ce, pre­zen­ta­ce pak půso­bí jed­no­stran­ně a nezá­živ­ně.

Vizuální stránka prezentace

Vizu­ál­ní strán­ka pre­zen­ta­ce slou­ží jako pod­po­ra mlu­ve­né­ho pro­je­vu, niko­liv jako jeho náhra­da.
Sli­dy jsou pře­hled­né, jed­no­du­ché a obsa­hu­jí pou­ze klí­čo­vé infor­ma­ce, kte­ré pomá­ha­jí pub­li­ku lépe se ori­en­to­vat v téma­tu.
Pou­ži­té bar­vy, písmo a roz­vr­že­ní jsou jed­not­né a čitel­né, aby pre­zen­ta­ce nepů­so­bi­la cha­o­tic­ky nebo ruši­vě.
Obráz­ky, gra­fy a sché­ma­ta mají jas­ný význam a pomá­ha­jí vysvět­lit nebo dopl­nit sdě­lo­va­né infor­ma­ce. Pama­tuj­te, že obrá­zek vysta­čí za stov­ku slov.
Text na sli­dech je struč­ný, dosta­teč­ně vel­ký a dob­ře čitel­ný i ze zad­ních řad tří­dy.
Cel­ko­vý vzhled pre­zen­ta­ce půso­bí pro­fe­si­o­nál­ně a pod­po­ru­je důvě­ry­hod­nost pre­zen­tu­jí­cí­ho.

Typic­ké chy­by ve vizu­ál­ní strán­ce pre­zen­ta­ce:

• Sli­dy obsa­hu­jí pří­liš mno­ho tex­tu a pre­zen­tu­jí­cí jej během pre­zen­ta­ce pou­ze před­čí­tá.
• Písmo je pří­liš malé, neči­tel­né nebo zvo­le­né nevhod­ně, tak­že je obtíž­né text pře­číst i z vět­ší vzdá­le­nos­ti.
• Barev­né kom­bi­na­ce jsou nevhod­né, kon­trast je níz­ký a text splý­vá s poza­dím.
• Kaž­dý sli­de má jiný styl, písmo nebo bar­vy, pre­zen­ta­ce pak půso­bí nejed­not­ně a cha­o­tic­ky.
• Obráz­ky jsou nekva­lit­ní, roz­ma­za­né nebo nema­jí jas­nou sou­vis­lost s obsa­hem pre­zen­ta­ce.
• Gra­fy a sché­ma­ta jsou pře­pl­ně­né nebo špat­ně vysvět­le­né, což pub­li­kum spí­še mate, než aby mu pomá­ha­ly.
• Na sli­dech se obje­vu­jí zby­teč­né ani­ma­ce, pře­cho­dy a efek­ty, kte­ré odvá­dě­jí pozor­nost od obsa­hu.
• Pre­zen­ta­ce je vizu­ál­ně pře­pl­ně­ná a půso­bí ruši­vě, mís­to aby byla pře­hled­ná a sro­zu­mi­tel­ná.

Abychom dosáh­li jed­not­né­ho sty­lu pre­zen­ta­ce, bude­me pou­ží­vat před­lo­hu (šab­lo­nu):

• před­lo­ha je před­de­fi­no­va­ná sada barev, písem a růz­ných uspo­řá­dá­ní sli­dů
• kaž­dá před­lo­ha obsa­hu­je různá roz­lo­že­ní
• vět­ši­na před­loh obsa­hu­je vodít­ka, kte­rá uži­va­te­li pomá­ha­jí stej­ně zarov­nat objek­ty (např. obráz­ky či nad­pi­sy) na všech sli­dech

• nad­pis – všech­ny nad­pi­sy v pre­zen­ta­ci by měly mít stej­né písmo, stej­nou veli­kost písma, stej­ný řez písma
• název kaž­dé­ho sli­du by měl být jedi­neč­ný
• názvy mohou pou­ží­vat dvě úrov­ně – je dob­ré nějak oddě­lit
• tex­ty – pou­ží­vá­ní růz­ných veli­kos­tí písem může být odů­vod­ně­no pou­ze význa­mo­vě (men­ší písmo má men­ší význam) – NENÍ mož­né na jed­nom sli­du pou­žít pou­ze veli­kost 18 a na dru­hém pou­ze 24

Pří­klad roz­dí­lu sli­dů za pou­ži­tí tex­to­vé­ho a gra­fic­ké­ho zob­ra­ze­ní:

Co Vám při­jde snad­ně­ji sro­zu­mi­tel­né?

Další zdroje

Podí­vej­te se napří­klad na weby:

• kur­zy pre­zen­tač­ních doved­nos­tí: https://www.youtube.com/playlist?list=PLJYMjNnu5DOveyqEbyvfDzJ32C5b9Eo73
• odprezentuj.cz: https://www.odprezentuj.cz/blog/prezentacni-dovednosti/
• minu­to­vý řeč­ník: https://minutovyrecnik.cz/2023/03/14/uvod-do-prezentacnich-dovednosti/